- Nedávat najevo emoce, natož o nich mluvit.
- Neříkat si o pomoc.
- Být soutěživý.
Stereotypní představy o tom, jak se má správný muž chovat, nazval americký psycholog Robert Garfield “mužským kódem”.
Ve své knize, kterou tak ostatně i nazval, vyzývá muže k tomu, aby se od něj odprostili a nebáli se bát projevovat emoce. Pomoct jim má i pěstování přátelství s dalšími muži.
Během přednášky jste hovořil o mužské izolaci. V jakém smyslu jsou podle vás muži izolovaní?
Nejsou izolováni fyzicky. Spíše emocionálně, úrovní dovedností, které si nesou do jakéhokoli vztahu. Jsou určité věci, o nichž muži neradi mluví. Když o něčem neradi mluvíte, nezískáte v tom praxi. A nebudete pak příliš dobří v probírání složitých témat.
Proč se ve své knize zabýváte právě přátelstvím u mužů?
Přijde mi zřejmé, že muži na sebe navzájem reagují velmi intenzivně a smíšeně. Vždycky mě to zajímalo. Jak jsem mohl svého otce tolik milovat a přitom cítit, že mě odbýval? Je v tom určitý smutek.
Nejde tedy o to, jak mít více přátelství. Máme je. Jde o to, aby se muži začali navzájem podporovat v různých podobách mužství.
Když budou má přátelství hluboká v tom smyslu, že se můžeme obejmout a říct „promluv si se mnou“, tak budu mít někoho, kdo je jako já, s kým se můžu ztotožnit jinak než se svým otcem.
Kdy tohle vše začíná? Mluvil jste o genderové policii, která odmalička dohlíží, jestli se holčičky chovají jako holčičky a kluci jako kluci.
To je příčina, proč muži neumějí sdílet své pocity?
Myslím, že ano. Homofobie je jeden z největších problémů. Nejde při ní o to, jestli je někdo gay nebo ne.
Homofobie je jako policie – musíš se chovat určitým způsobem.
Myslím, že na ni musíme udělat víc místa. Spousta mužů se s druhými emocionálně nesbližuje, protože se bojí, že je ostatní budou považovat za gaye.
My chceme, aby bylo v pořádku zavolat svému kamarádovi a říct: mám problém.
A on na to mohl říct: ok, pojďme na kafe nebo se projít. Muži zůstávají uzavření celou věčnost, než jsou ochotní tohle udělat.
O jakých tématech se nejčastěji bavíte v laboratořích přátelství, které vy pořádáte?
Hodně to záleží na věku mužů, kteří přijdou. Většinou jde o vývojové otázky, kterým čelí.
U teenagerů jsou to často sociální vazby, sexualita, někdy trapnost.
Muži ve středním věku řeší víc věci typu:
Nevím, jestli mě moje žena skutečně miluje.
V práci jsem potkal někoho, kdo mě přitahuje. Co s tím mám dělat?
Mnoho mužů chodí s tím, že mají problémy se zvládáním vzteku nebo s alkoholem.
Závislost na sexu je také velké téma. A někteří přijdou s depresí, která zdánlivě vznikla zničehonic.
Ať jde o jakoukoli životní etapu, mužský kód vždycky hraje roli. Jde o představu o tom, co to je být dobrým mužem.
A ta nefunguje. Potřebujeme jiný způsob myšlení. A o to my se snažíme.
Mnoho mužů se bojí o svou maskulinitu. Jak je přimět k tomu, že je v pořádku mluvit o svých pocitech a zároveň zůstat mužem?
Myslím, že jste tu otázku právě krásně zodpověděla. Jak mohou sdílet pocity a zároveň být mužem?
No proč by nemohli sdílet své pocity a zároveň být mužem? Kdo říká, že to nejde? Odkud to pramení?
Muži mají často pocit, že nedělají chyby. Jenže my je děláme.
Potřebujeme, aby ženy mohly říct: Je to v pořádku, stejně tě mám ráda. Ale děláš chyby, smiř se s tím.
PŘEDEŠLÁ ZPRÁVA: Co vše ohrožuje mužskou plodnost? Velmi časté je přehřívání varlat.
/ZDROJ/